Chapter Text
„Tohle vidím poprvé…“
Ušklíbl jsem se a pozoroval mladého policisty, jak se snaží vyhnout obrovským kalužím, pokrývající betonový chodník. Karmínová skvrna se pomocí hustého deště rozpínala rychle. Jen mým botám se obloukem vyhýbala, jako by vycítila můj vztek.
Vsunul jsem ruku do kapsy koženého kabátu a vytáhl pomačkanou krabičku od cigaret. Předem jsem věděl, že bude prázdná, ale neřekl jsem vůbec nic. Žádná sprostá slova ani plivnutí na dlažbu. Jen jsem pevně sevřel rty a zmačkal prázdný balíček do dlaně.
Nutně jsem si potřeboval pomuchlovat cigaretu. Nebo si prostě zanadávat. Nebo být v nejmenovaném baru s nejmenovanou prostitutkou a osahávat ji prsa. Celý den pršelo. Kromě té jedné jediné hodiny, kdy rudý kotouč rozehnal mraky a pak si zapadl někam za domky na konci města a zavelelo dešti znovu pokračovat…
…v dešti.
Kožený límec kabátu zabránil studeným kapkám dotknout se mé už tak zamračené tváři. Přestal jsem vnímat okolí a soustředil se jen na tělo, ležící na chodníku. Chuchvalec černých vlasů pokrýval břečku, co kdysi bývala krásným obličejem. Měl na sobě tu samou košili s jemným proužkem a na zápěstí hodinky, kterými chtěl zaplatit pití, protože si zapomněl prachy. Včera jsem s ním seděl v baru a pozoroval ho, jak se snaží utopit gumové medvídky ve své skleničce s medovou tekutinou.
*Včera*
„Je mi skoro třicet! Třicet!“ bouchl pěstí do stolu. „A pořád se musím chovat jako dítě! Poslouchat a poslouchat! Víš, jakou mi to dalo práci se ztratit?“
Kostky ledu zacinkaly o okraj sklenice, když jsem s ní jemně zakroužil a dopil zbytek.
„Ale to přece k tvé práci patří,“ odbyl jsem ho a letmým pohybem naznačil barmanovi, že platím i za něj. „Chtěl jsi být popovou hvězdou. Věděl jsi do čeho jdeš, tak si nestěžuj.“
Venku vydatně pršelo.
Dva muži, sedící nedaleko východu, rychle vstali. Jeden mi podal klobouk a otevřel dveře. Druhý je přidržel a rozevřel deštník, aby se mě ani jedna kapka nestačila dotknout.
„Nejsem špatnej zpěvák!“ křičel za mnou. „Jsem dobrej! Víc než dobrej! Víš, kolik jsem posbíral hudebních cen?!“
„Neposlouchám k-pop,“ odpověděl jsem klidně. „Nezajímá mě hudba.“
Moje ochranka se na mě tázavě podívala a vyčkávala. Věděla, co bude následovat. Čekala, co si vyberu. Ten večer jsem na „to“ měl chuť. Proto jsem i já vyčkával, jestli to řekne.
„Počkej!“
Usmál jsem se a nechal za sebou zaklapnout dveře. Stál jsem před barem a vytáhl si cigaretu. Krabička byla plná a voněla tabákem. Zapálil jsem si sám. Miloval jsem ten okamžik, kdy oheň olízl papírový okraj.
Ven se vypotácel přesně za deset vteřin. Snažil se mi toho hodně říct, ale já ho neposlouchal. Chvíli jsem pozoroval jeho ruku, která mi před obličejem máchala klíči od auta.
„Mám skvělej bejvák!“ žvatlal. „Budeš zírat na ten pravej mramor a obrazovku přes celou stěnu!“
„Já mám něco lepšího,“ přerušil jsem ho a sedl si na místo řidiče. Otočením klíče v zapalování jsem rozvibroval reprobedny nejenom ve dveřích, ale i na palubní desce. Neonové barvy mě na pár sekund oslepily. Popotáhl jsem dlouze a v duchu počítal do pěti. Pak jsem se rozhodl pro jedno tlačítko a vše umlčel.
Mladík nic nenamítal. Jen těžce dopadl vedle mě a jeden z mých mužů za ním zabouchl dveře.
Mám spoustu míst, kde přespat. Polovina města mi něco dluží. Stačí zvednout telefon a do deseti minut můžu mít cokoliv. Jako třeba prázdný byt.
Mlčel. Čelem zapřený o sklo pozoroval světla, mihotající se kolem jeho hlavy.
„Já… chtěl domů…“ vysoukal ze sebe, když jsem zastavil v tmavé uličce a vypl motor. „Kde to jsme?“
„Někde, kde můžeš být aspoň jeden den svobodný? Neříkal jsi před chvílí, že si nemůžeš dělat, co chceš?“
Toulavý pes převrhl popelnici a mrouskající kočky právě vyvolaly válku těm vykastrovaným. Jediné světlo zápasilo s vyhořelým vláknem a vydrželo do chvíle, kdy jsem vyťukal šest čísel a dveře se otevřely.
„Jak můžu vědět, jestli mě…?“ vysoukal ze sebe a povolil si vázanku ve tvaru vyplazeného jazyka.
Zasmál jsem se. Ne jeho slovům, ale představě, co bych s tou kravatou dokázal udělat.
„Na to je asi pozdě, nemyslíš?“ Podíval jsem se mu do očí. Na Asiata je měl podezřele modré. Možná to byly kontaktní čočky. V dnešní době už není nic opravdového. „236759… kdybys přece jen chtěl dovnitř.“
I přestože měl v sobě několik skleniček whisky s gumovými medvídky, kód si pamatoval.
Čekal jsem na něj na plastové židli. Dvě hromádky cigaretového popela se tulily k sobě u špičky mých dokonale vyleštěných bot. I když pršelo. Přesně 32 světelných pásků, které vrhala skomírající pouliční lampa škvírami žaluzií na špinavém okně, vytyčovala prostor pro můj pohled.
Zastavil jsem jeho vrávoravé kroky vztyčeným ukazováčkem. Nemluvil jsem. Skrytý v temnotě. Jen slabý záblesk konce cigarety, když jsem potáhl, mu dal vědět, že jsem to pořád já.
Páral jsem prstem jeho knoflíky a vzdušnými vlákny vedl jeho ruce. Jeden světelný pruh mu utvořil na očích pásku. Byl vyděšený a zároveň fascinovaně spolupracoval. Nebylo potřeba slov. Celé to divadlo se odehrálo v absolutním tichu. Nebyla tu klimatizace, a dokonce tu nepronikl žádný hmyz. Jeho kravata dopadla na zem. Pak i jeho košile. Šest světelných pruhů odhalilo drobné bradavky, ztvrdlé vzrušením, bez jediného chloupku, viditelné žebro a vytetovaný nápis těsně nad pupíkem…
Zvlhl dřív, než si stačil rozškrtnout zip u kalhot. Zato plamen sežehl všechen tabák v cigaretě a já znechuceně podrážkou rozmělnil zbylý filtr o levné linoleum.
*Teď*
A teď tu leží na zemi, zmáčený deštěm, s mozkovou hmotou rozstříknutou na všechny světové strany. Neřekl mi ani své jméno. Zato ostatní ho už několikrát zmínili. I svědek, který stál prakticky vedle něj, když si stoupl na okraj střechy a pak, aniž by ho někdo zastavil, skočil dolů.
„Pane…“
Zíral jsem na mladého policisty a přemýšlel, zda ho mám pozvat na skleničku. Nebo mu jen sprostě navrhnout rychlý sex. Jenže on nebyl ten typ, co by šel na skleničku nebo se nechal ošukat. Ani jako typ, co někde zašívá krabičku cigaret. A já zrovna potřeboval obojí.
Déšť na mé pocity zvysoka kašlal. Stačilo mi jen krátce pohnout očima, abych zjistil, že široko daleko není krám nebo obyčejná trafika, která by nabízela dva dny prošlé noviny, či potřebnou krabičku cigaret. Cítil jsem, jak mám sucho v ústech a nepříjemné pnutí v rozkroku. Uvědomil jsem si zatnutou pěst, i krůpěje krve, tvořící se v dlaních. Měl jsem vztek. A zároveň zvláštní pocit uvolnění.
Nesnášel jsem je.
Nesnášel jsem ty nicky, co se mohly dotknout hvězd. Včera jsem mu to řekl přímo do očí a donutil ho, aby se přede mnou vyhonil a přiznal si, že stojí za hovno.
„Detektive Mine, jaké jsou vaše instrukce?“
Déšť zesílil a hustě dopadal nejenom na moje vlasy, ale ztěžkly mi po něm i víčka. I přes to, že byl Soul plný neonu a světel, měsíc zářil a dokázal se infiltrovat mezi žaluzie okna mého bytu v 26 patře. Dva dny jsem nespal a snažil se na živu udržet kávou, která nebyla kávou.
Sjel jsem očima na jeho hrudník, aniž bych si přečetl jeho jméno, a úlevou vydechl. Poprvé mi nevadilo, že jsem člověka na první pohled špatně odhadl.
Chvíli mu trvalo, než pochopil mé mlčení a pohled na kapsu uniformy.
„Ten týpek mě stál docela majlant,“ přerušil můj oční kontakt a mávl mi rukou před obličejem. „Jsem na svou dceru sám. Žena si našla staršího týpka a nechala mi Chi na krku. Zbožňuje tyhle holčičí týpky a já ji mám opravdu rád… Znáte to, hrnečky, náramky, plakáty, nedej bože nějakej koncert…“
Nechal jsem si vložit papírovou rolku do úst a pozoroval, jak zápasí s deštěm, aby neuhasil oheň.
„Celý její pokoj je jako nějaký úchylný svatostánek,“ pokračoval. „Je to skoro jako sekta…“
„Tak jste si oddychl, že máte jednoho z krku?“ přerušil jsem ho. „Nebojte se, přijdou další…“
Dlouze jsem natáhl nikotin do plic a donutil malého fénixe pálit svá křídla i přes hustý déšť.
„Tady není co řešit,“ zamhouřil jsem oči. „Máte jedinečnou šanci si vzít suvenýr pro svou dceru, než ho šoupnou do pytle.“
Kývl jsem na svůj zástup a než stačil opadnout popel na zem, přibrzdil vedle mě černý vůz.
Zvedl jsem hlavu a nechal si bombardovat ledovými kapkami unavený obličej.
Dnes opět neusnu. Měsíc v úplňku bude stále dotírat na mou postel. Mozek mi bude dokola posílat vzpomínky na hezkou tvář, svírající se orgasmem a pak se rozpustí v krvavou kaši. Věděl jsem, že nepomůže ani se kvalitně opít.
„Projdu se,“ oznámil jsem suše a zasmušile odklepl dlouhý tunýlek popela. „Došly mi cigarety.“
„Několikrát vám volal váš zdroj,“ oznámil mi muž v černém. Nezajímal jsem se o jejich jména. Byl to jen někdo, jehož oddanost jsem si koupil za prachy. Nic víc, nic míň. Neměl u sebe ani ty cigarety. „Rád by se s vámi sešel. Osobně. Prý jste o to sám požádal.“
„Co ještě říkal?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Prý ho našel.“
Zadržel jsem dech a zaklonil hlavu. Věřil jsem, že příval vody odežene všechny myšlenky, které mi náhle zaplavily mozek. Celou dobu, co jsem si najmul toho šmíráka, jsem doufal, že nic nenajde. Že všechny mé pochybnosti zůstanou jen pochybnostmi.
Gestem jsem si vyžádal jeho mobil.
„Pane, mám fotky, co jste chtěl.“
Hlas zněl nadšeně. Chvíli jsem přemýšlel, zda je chci opravdu vidět. Ale nevědomost mě užírala už několik měsíců. Potřeboval jsem to vědět. Nakonec jsem si procházku rozmyslel a nechal se dovést na místo schůzky. Převracel jsem žlutou obálku v ruce a nechal muže mluvit. Každé jeho slovo bylo jako nůž, zarývající se hluboko do srdce. Potvrdil všechno, co jsem tušil. Moje nenávist ještě víc vzrostla. Jeho výpověď jsem si potvrdil jen jednou fotografií, kterou jsem z obálky vytáhl.
„Doufám, že jste spokojený, pane Aguste,“ přerušil můj tok nenávistných myšlenek informátor. „Co moje prachy?“
Jen jsem pohodil hlavou směrem k autu. Sotva se ke mně otočil zády, naznačil jsem rukou řidiči, jakou odměnu si muž zaslouží. Nepotřeboval jsem svědky. Přes bubnování dešťových kapek na plechovou střechu autobusové zastávky jsem neslyšel ani tlumený výstřel. Moji muži v tomhle byli dobří. Toho člověka už nikdy nikdo neuvidí. Zmizí beze stopy.
„Chcete odvést domů?“ zeptal se mě druhý muž s deštníkem v ruce.
„Zbavte se těla a pro dnešek máte volno,“ řekl jsem tiše.
Jen se uklonil a zmizel mi z očí.
Takže je to pravda. Proto se mi poslední dobou vyhýbá. A nebere mi telefony. Měl jsem nutkání vytočit jeho číslo. Přemáhal jsem se na lavičce vytáhnout zbytek z obálky. A pak přijel ten autobus. Vypadal, jako by nechtěl zastavit, ale nakonec zabrzdil. Nastoupil jsem. Černé vlasy se mi vlhkem zkroutily do vlnek rozbouřeného moře a zakrývaly skoro celý obličej. Kožený kabát už byl nasáklý vodou a odmítal udržet jen jedinou kapku. Řidič autobusu na mě zíral jak na zjevení a neřekl vůbec nic. Dosedl jsem na koženkové sedadlo a tupě zíral na žlutou obálku na klíně. Věděl jsem, že mě řidič nervózně pozoruje ve zpětném zrcátku.
Zavřel jsem oči a opřel hlavu o špinavé sklo. Chtěl jsem ho slyšet. Vidět jeho arogantní výraz a zorničky lesknoucí se posměchem. Toužil jsem obepnout jeho krk a tisknout ho tak dlouho, až ten jas vyhasne.
„Konečná, pane.“
Věnoval jsem mu dlouhý unavený pohled a nejspíš ho přijal jako adekvátní platbu. Popřál mi dokonce dobrou noc.
Své město jsem znal dokonale. Bylo to moje město. Bylo jedno, v jaké čtvrti mě někdo vyhodí. Nepotřeboval jsem GPS. Byl jsem jako Batman a Soul jako Gotham. Jen jsem nebyl hrdina.
Před dveřmi ve 26 patře jsem stanul v momentě, kdy se sluneční paprsky v podobě dutých brček zapíchly do všude přítomných kalužích v ulicích ve snaze je co nejdřív vypít. I když jsem už třetí den nespal a byl jsem na hraně svých sil, poznal jsem, že není něco v pořádku. Ostražité mozkové buňky mě donutily sáhnout po zbrani, ale srdce mě vedlo ke klidu. Přeložil jsem obálku na půl a zasunul ji do kapsy promočeného kabátu. Prsty využil jako hřeben a odhrnul si mokré vlasy z čela. Pevně stiskl zuby rty, aby zpět nabraly zdravou barvu a pak konečně vkročil dovnitř.
„Vypadni!“ byla má první slova. Pronesl jsem je klidně, ale s důrazem. Vyzul si promočené boty v předsíni. Zapnul věšákovou konstrukci do zásuvky, aby mi do rána vysušila kabát. „Nenuť mě, abych to opakoval!“
Srdce mělo o pár úhozů víc, než bych chtěl. I když jsem se snažil být klidný, tělo nespolupracovalo. Odmítal jsem se otočit. Rozhlédnout se. Zjistit, kde zrovna je. Klimatizace běžela naplno a tiše. Přesto si mi kolem páteře vytvořily kapičky potu. I když jsem byl několik hodin venku pod neustálým přívalem deště.
Sundal jsem si hodinky a položil je na stolek. Pořád tam stálo prázdné kulaté akvárium. Na dně jen hrstka písku a umělá hvězdice. Kdysi tam byla ryba.
„Měl jsem náročný den,“ zavrčel jsem do ticha a povolil kravatu. „Nechci…“
„Seš mokrej.“
Jeho slova se mi otřela o ušní lalůček a pevné paže mě pevně sevřely kolem pasu. Nechtěně jsem zavřel oči, když mě jeho vlasy zalechtaly na krku a prsty rozeply první knoflík u košile.
„Vypadni!“ zopakoval jsem odhodlaně.
Jeho dech na mém zátylku byl tak horký, že mi během pár minut dokázal vysušit vlasy. Jeho obětí zesílilo. Tiskl se mi na zadek a jasně dával najevo, jak moc je tam „dole“ nadržený. Jako vždy byl tak nedočkavý. Odradil ho okraj vesty hned po dvou knoflíkách košile. Jeho dlaň, kterou pronikl pod dvojitou vrstvu látky, byla teplá. Neváhala ani okamžik a našla svůj cíl během pár sekund.
„Vypadni!“ hlesl jsem rozrušeně, když mi uvěznil bradavku mezi prsty.
Umlčel mě pevným stiskem zubů na ušním lalůčku a pak provokativně zatáhl za kroužkovou náušnici.
„Líbí se mi, když mi vyhrožuješ,“ zašeptal a provedl trojhmat.
CTRL+ALT+DELETE
Odstrčil jsem ho od sebe rázně. Moje podvědomí stále pracovalo s fotkou, kterou jsem vytáhl z obálky. Stále jsem viděl toho mladíka ve světelném proužkatém vězeňském negližé a pak jeho mozek na betonové dlažbě. Všichni jsou stejná verbež.
Pevně jsem ho sevřel kolem krku a tlačil před sebou. Usmíval se. Nebránil se a nechal mě, abych ho přirazil na okraj kuchyňské linky. Nevařil jsem. Byla to pro mě ztráta času. Stejně jako hudba. Neměl jsem televizi. Rádio. Neměl jsem rádio ani v autě. Kuchyňská deska byla z leštěného mramoru. Ve skříňkách nebyla ani jedna pánev. Ani hrnek na čaj. Lednice zela prázdnotou. Měla v sobě jen plechovky piva, když tu byl ON.
Hnusný pivo, a ještě v plechovce.
Měl na sobě haori se skvrnami od omáčky. Vlasy několik dní nemyté, a přesto vypadaly neskutečně sexy. Stále jsem ho svíral. Pod mým sevřením jsem cítil pulzující ohryzek. Vlasy byly cítit smaženým kuřetem. Vynechal jsem jeho šklebící se rty a zakousl se mu do krku. Srdce mi jasně ukazovalo prostředníček ve výhružném gestu, že pro mě maká naposledy.
Nikdy ti nebudu patřit!
Drahý parfém mě udeřil do nosu a já se záhy probudil. Ta samá vůně, kvůli které jsem si najmul soukromé očko.
„Dý?“
„Vypadni!“ štěkl jsem a znechuceně ho propustil.
Ruce se mi chvěly a napnutý rozkrok čekal jen na povel, aby si odlehčil. Dusil jsem se, i když už jsem neměl kravatu.
„Měl jsem dlouhý den a nemám na tebe náladu,“ řekl jsem. „Myslíš, že se svět točí jen kolem tebe?“
„Dý…“
„Myslíš, že to nezmáčknu?“
Pevně jsem sevřel zbraň a namířil mu ji na spánek. Po těch letech věděl, že nemám nabito. Že nesnáším zbraně. Bylo těžké, proti němu bojovat. Byl jako mé druhé já. Přesto jsem odjistil pojistku a zatlačil mu hlavní na spánek.
„Vypadni!“ zavrčel jsem. „A už se nikdy nevracej!“
„Kámo,“ usmál se a rezignovaně založil ruce za hlavu. „Dý… Vždyť víš…“
…že tě podvádím.
„Vypadni!“
Otevřel dveře a stále nechápavě vrtěl hlavou. Hodil jsem po něm zafóliovanou čtveřici plechovek piva. Vyhnul se. Pořád měl ruce v poloze zajatce. Mrsknul jsem po něm i to prázdné akvárko. Protože jsem se potřeboval zbavit i tohoto pouta, které vzniklo před šesti lety.
„A tohle…,“ zamával jsem kytarou mezi zárubní. „…si pěkně vychutnám!“
Dveře hlasitě zaklaply. Chvíli jsem je držel svým tělem a pak zajistil botníkem. Kytaru jsem odhodil na zem a pak i své promočené oblečení. Vestu a košili, rozepnutou do druhého knoflíku. Kalhoty a spodní prádlo. Do sprchy jsem vstupoval uvolněný a klidný. Moje ruce sloužily jen k tomu, abych do dlaní kydnul šampon a rozetřel je do vlasů. Sprchový gel byl jen záminka rozehřát prokřehlé tělo. Nemyslel jsem na nic. Do doby, než jsem si sedl do křesla a položil žlutou obálku na konferenční stolek.
Vysypal jsem její obsah jako brambůrky do misky. Neměl jsem jeho fotku. Vždycky jsem se spoléhal jen na svou paměť. Jeho úsměv byl jiný. I jeho obličej zářil jinak. Vypadal jako někdo, koho vidím poprvé.
Sjel jsem rukou dolů. Vlněný župan se rozestoupil a nijak nebránil mým pohybům. Opřel jsem hlavu o opěradlo a zamhouřil oči na strop. Můj život se změnil, když jsem ho potkal. Poprvé jsem začal někomu věřit. V mém bytě jsem neměl nic živého. Ani kytky. Hudba mě nezajímala. Nesnášel jsem ji. Nenáviděl jsem všechno a všechny. Nějak jsem doufal, že zůstane. Jako pes. Ale on vždycky jen přišel jako toulavá kočka. Bez domova. Bez pána. Bez výčitek.
„Yoongi,“ zašeptal jsem, když se mi horko rozlilo do dlaně. „Proč… mi nemůžeš patřit…?“
Zatáhl jsem žaluzie, aby se slunce nemohlo dívat. Vypl jsem hlásič požáru. Kytaru, kterou si jednou ke mně přitáhl, jsem položil na studenou mramorovou zeď a sedl si vedle ní. Prohlížel jsem si jeho tvář na fotce, jak se pomalu kroutí do děsivé grimasy pod plamenem první sirky. Vpíjela se do strun a pak se jako popel rozmělnila na lakované dřevo. Neusmíval jsem se ani se nemračil. Neskřípal jsem zuby ani nevrčel vzteky. Samotného mě můj klid překvapoval. Nerozhodil mě ani polibek, který Yoongi dával tomu cizinci. Ani to, jak držel jeho tvář, a jak se na něj díval. Pálil jsem adresy, kde se stýkali. Konečně jsem věděl značku kolínské, po které můj Yoongi voněl.
Lak kytary začal praskat a pak se oddal přibývajícím plamínkům. Vypotřeboval jsem celou krabičku sirek. Věděl jsem, co musím udělat. Musel jsem přetrhat to pouto a získat si ho jen pro sebe.
Musel jsem to udělat ještě dnes…