Chapter Text
Před tímhle vším musel mít život. Matku, otce, domov. Možná sestry či bratry. Ale bylo to tak dlouho - tak dlouho – a jediné, co teď znal, byla tahle krvavá hra. Jeho ruce neznaly nic jiného než pevné sevření kolem meče, který věčně útočil a nacházel si svou stopu přes kůži a kosti.
Samozřejmě, že se snažili utíkat. Postavili zdi a krčili se v rozích, ale vždycky je našel. Někdy prosili. Někdy se radši rozhodli skočit z útesu, než aby čelili jeho zúčtování. A někdy na něj zírali s očima tak prázdnýma, jako byly jeho vlastní a smrt uvítali s otevřenou náručí. To byli ti, kterým nejvíc záviděl.
Technoblade nikdy neumírá, šeptali kolem táboráků a pohřebních hranic.
Přál si, aby to nebyla pravda.
Hlasy ho zavedly ke královstvím, hrabstvím a městům – nezáleželo na tom, co mu nabídly na oplátku; hlasy nepožadovaly peníze, požadovaly krev. Bojoval za odvážné muže a za hloupé muže, chamtivé krále a naivní rebely. Bojoval za armády předem odsouzené k neúspěchu a dovedl je ke slávě. Ztratil vědomí o počtu spojenců, po jejichž boku bojoval – po nějaké době se jejich jména a tváře vytratily v zákoutí jeho mlhavé paměti.
A pak tu byl Anděl smrti.
Byl jedním z mála lidí, jehož reputace se rovnala Technobladově. Ten o andělovi slyšel skrze šeptané příběhy a útržky klepů v krčmách. Slyšel jsem, že má obsidiánová křídla, řekl jeden muž druhému nad šálkem piva. Slyšel jsem, že jednou úplně sám zmasakroval celou armádu. I Zelený bůh z něj má strach.
Technoblade si začal představovat nemilosrdného muže – nesmrtelného řezníka se stejně ubohým úšklebkem jako byl ten jeho. Ale Philza nebyl pomstychtivý anděl. Byl jenom Philza.
Potkali se úplnou náhodou, v zemi ledu a sněhu. Ta byla pustá, ale společnými silami to změnili – zprvu jako spojenci, a pak jako přátelé. Přes to všechno se Philza namísto úšklebku usmíval a namísto krákorání se smál. Během klidnějších dnů čas trávili s šálkem čaje nad šachy a tiché chvíli tak utišily křik v Technově hlavě, i když jen na okamžik.
„Víš," řekl Techno během jednoho jejich tréninkového zápasu (museli samozřejmě zůstat v kondičce, protože čas klidu nikdy nevydrží tak dlouho, jak lidé doufají), „příběhy o téhle tvé stránce nikdy nemluví."
Philza se s malým pobaveným úsměvem na tváři zastavil. „Oh?" řekl. „A o čem tedy ty příběhy mluví?"
„Říkají ti Anděl smrti," Techno zabořil paty do země, zatímco Philza pokračoval v náporu úderů za použití svého otupělého meče. „Říkají, že za sebou necháváš cestu plnou destrukce a že-" Techno se odrazil a jal se útoku. „-ti nic není svaté."
Jejich čepele se setkaly. Tlačily proti sobě snažíce se získat nadvládu a jen díky tomu, že si stáli tak blízko, si Techno všiml změny ve Philzových očích. Chvilkový chlad, který byl stejně tak brutální jako vánice zuřící venku za okny. Byla tam a v okamžiku zmizela. Do očí se mu navrátilo světlo, Philza se zasmál a zas tlačit proti Technovu meči.
„Příběhy jsou zvláštní záležitost," řekl Philza během dalšího úderu mečem, sotva dal Technovi čas na to, aby se vyhnul. „Některé z nich jsou pravdivé..."
Pohyboval se moc rychle. Když se k němu Philza přiřítil a úderem rukojetě meče do žeber jej srazil na podlahu tréninkové místnosti, Techno nemohl dělat nic jiného než tam stát. Techno se vyškrábal na kolena, ale Philza už nad ním dávno stál drže meč vysoko nad jeho hlavou, oči mu zářily emocemi, které Techno nedokázal identifikovat. Klečíc před první osobou, kterou nazýval svým přítelem, Technoblade se poprvé ve svém nesmrtelném životě cítil loven.
A pak Philza stáhl svou zbraň. Jemně se na Techna usmál – jemný úsměv, na který byl Techno zvyklý, a nabídl Technovi ruku.
„...a některé z nich nejsou," dořekl Philza. „Takže. Na dva vítězný?"
„Seš parchant," řekl Techno hravě, i když hlasy křičely, utíkej, utíkej, utíkej. Přijal Philzovu nabízenou ruku a vyškrábal se na nohy vedle muže, o kterém si byl jistý, že by jej mohl rozříznout na dvě půlky a nezáleželo by na tom, jak otupěný by měl meč. Během toho, co Philza Technovi vysvětloval všechny věci, které udělal špatně (drobnosti jako umístění nohou a o palec špatné sevření rukojeti), Techno to shledal jak komické, tak děsivé, že i navzdory dlouhé době plné krvavých bojů, Philzovi stačilo jenom pár minut cvičení, aby v jeho technice našel nedostatky. Ale na druhou stranu, Technova technika nebyla zvláště perfektní; stačil jenom jeden brutální švih k porážce většiny lidí. Něco mu říkalo, že Philzu by bylo mnohem těžší zabít.
Podmanili si národy, on a jeho zlatovlasý přítel. Koupali se ve slávě, bohové záříc v krvavých polích. Ale jak rostla jejich říše, tak i jejich nepřátelé. Přicházely jich plné houfy, den po dni a netrvalo to dlouho a Techno zapomněl, jak mír chutná. Dny byly dlouhé a noci ještě delší, každý pohyb byl špiónem ve stínech, každý spojenec byl potenciálním zrádcem, každé slovo vyhlášením války. Jejich domov se stal terčem pro tisíce armád.
Přes to všechno byl Philza jeho jedinou konstantou, dokud nebyl. Technoblade jednoho dne prostě vzhlédl od mapy, která vykreslovala podrobnosti o nepřátelských liniích, a uvědomil si, že mluvil do prázdna. Netušil, jak dlouho byl sám, jak dlouho seděl v zaprášené knihovně s netknutým šálkem zatuchlého čaje. Netušil, jestli Philza někdy řekl, že odchází, nebo jestli odešel stejně tak rychle, jako přišel – jako sněhová bouře.
Potom už nemělo moc smysl jejich říši udržovat. Hlasy se stejně nudily. Chtěly čerstvou krev. Chtěly víc příběhů. A tak Techno vzal svůj meč, štít a opuštěnou loď. Sice už to udělal na milionkrát, ale myšlenka na šachovnici, která by měla ležet nepoužívaná v rozpadajícím se hradu, v něm vyvolala pocit, jenž se blížil k lítosti.
Technoblade bloudil světem, hasil svou žízeň a snažil se uspokojit své hlasy. Žádný z nich ale nikdy nebyl spokojený. Bez ohledu na to, kolik chaosu způsobil, vždy mohl udělat víc. A tak dělal. Neměl tušení jak dlouho. Jediné, co si z tohoto krvavého období pamatoval, byl pocit nenaplnění, jako příběh, který skončil v polovině. Roky. Století. Možná víc. Sotva na tom záleželo.
Na konci toho všeho věděl, že to bude všechno stejné. Svět skončí a on zůstane – vždycky bojujíce, vždycky sám.
Netušil, co ho ke království vůbec přivedlo. Opravdu to potřeboval vidět na vlastní oči? Bylo to jenom k nasycení jeho vlastní zvědavosti? Nudil se? Nebo slyšel o království, kterého se netkly války a malicherná zášť jeho sousedů a které si po století drželo svůj klid a neutralitu, a viděl to jako výzvu? Ať už to bylo cokoliv, Technoblade stál ve stínu pozlaceného hradu, sledoval vlajky, jak líně vanou v letním vánku, a v jeho srdci vzplanuly povědomé emoce. Něco na kamenných zdech a věžích, které se šplhaly až k nebesům, mu připomnělo jiný palác kdesi v zimě a daleko odsud.
„Zdravím, cizinče!" zvolal jeden ze strážných u bran. „Jste tu na prohlídce?"
Technoblade se pozastavil nad jeho veselým tónem. Většina strážných, jejichž zrak spočinul na Technově meči a krvavě červené peleríně nezaváhala vytasit své zbraně, ale kromě oštěpů, které se jevily spíše dekorativní než hrůzu nahánějící, strážci u bran se vůbec nezdáli být ve střehu. Pýcha, řekly hlasy, tohle je království pýchy.
„Možná," řekl Techno protáhle. „Ačkoli, mnohem víc mě hrad zajímá zevnitř než zvenku."
„To si jste říct hned!" strážce Technovi pokynul kupředu. „Hrad je návštěvám vždycky otevřený. Jen pojďte dovnitř!"
A přesně takhle se Techno ocitl uvnitř hradu, jehož chodbami se poklidně procházel, i když by se jimi za normálních okolností hnal s vytaženými meči. Strážci jej přinutili ponechat jeho meče u dveří, jako kdyby snad Technoblade potřeboval víc než vlastní ruce (a někdy ani ty ne), aby rozpoutal peklo. Laxnost v bezpečnosti hradu neodpovídala bohatství, které leželo uvnitř: luxusní koberec měknul pod Technovými kroky, zdi zdobily elegantní tapisérie, ve vázách stejně vysokých jako on sám kvetly květiny a pozlacené rámy objímaly olejové malby. Malby velebné krajiny, divoké zvěře prohánějící se vytříbenou zahradou, tmavovlasého chlapce s náznakem úsměvu na bílém koni a krále...
Technoblade zastavil pod obrazem, který byl uhnízděný mezi vázami s kosatci. Oh, pomyslel si. Tak to je ten důvod. Nebyla to pýcha, kvůli které si království myslelo, že je před vším chráněno. Bylo to kvůli jejich králi.
Vypadal přesně tak, jak si ho Technoblade pamatoval, roky na jeho nesmrtelné tváři nezanechaly sebemenší stopu. Stál za skromným trůnem s rukou jemně položenou na rameni tmavovlasé ženy, která musela být jeho královnou. V královnině náruči poklidně spalo zlatovlasé batole. Na podlaze u jejích nohou sedělo s překříženýma nohama další dítě, tentokrát starší a se zlatou korunou v jeho hnědých kadeřích.
„Wilby!"
Chodbu prořízl pronikavý dětský hlas. Technoblade odvrátil od obrazu svou pozornost, instinktivně se rukou natáhl k místu, kde by normálně měl svůj meč, a pak zjistil, že čelí totožnému chlapci z obrazu.
Princ. Byl vysoký, hubený a jeho tvář stále zdobily nepatrné dětské rysy. Nemohlo mu být více než čtrnáct let. Na obrazu se uculoval, navždycky zvěčněn v radosti. Ale teď a tady zíral, jeho tmavé oči nepřirozeně soustředěné, jako kdyby byl Techno nějaká obzvláště zajímavá kniha, kterou se ve své hlavě snažil tiše interpretovat. Techno už ten výraz viděl mnohokrát ve tvářích scvrklých generálů dohlížejících na uspořádání bojiště.
„Ahoj," řekl princ opatrně.
Technoblade se přistihl, jak zvedá ruku k menšímu mávnutí. „Ahoj."
„Wilby! Počkej na mě!" zvolal znovu první hlas, ale tentokrát už byl blíž a ohlašoval příchod dalšího dítěte, které se nacházelo za rohem chodby. Díky jeho honosnému oděvu a malé armádě služebníků, která ho nepustila na krok, nemohlo jít o nikoho jiného než o mladšího prince, který byl na obrazu sotva víc než nemluvnětem, ale teď už byl dosti hlasitým šestiletým chlapcem.
Mladší princ zcela záměrně pochodoval ke svému staršímu bratrovi - Wilbymu? - a odhodlaně se držel jeho boku, zatímco oba dva zírali přímo na Techna.
„A ty seš?" řekl malý princ v tom, co muselo být zamýšleno jako výhružný tón. Ale zněl jen tak, čím ve skutečnosti byl – dítětem.
„Návštěvník," odvětil Techno, nejistý si tím, co měl v tuhle chvíli vůbec říct.
„Přišel si na audienci k našemu otci?" zeptal se pro změnu starší princ s mnohem vyrovnanějším tónem hlasu.
„To nemůžeš," vyštěkl najednou mladší princ a stisk kolem bratrovy košile zintenzivnil. „Táta nám slíbil, že dnešek bude trávit s námi, takže zas můžeš jít, děkuju!"
„Tommy, uklidni se."
„Ale Wilbure, táta říkal-"
„Já vím, co otec říkal, Tommy," starší princ – Wilbur a ne Wilby; bůh ví, co by Techno řekl a udělal, kdyby ten muž doopravdy pojmenoval svého syna Wilby – na Techna stále zíral jako sup čekající na smrt umírajícího zvířete. „Takže, návštěvníku, proč tu jsi?"
„Nemám důvod," Technoblade odvětil. „Jsem na návštěvě. Na prohlídce. Jsem cestovatel."
„Nejdřív seš návštěvník a najednou seš cestovatel," přes princovy rty se mihl úsměv. „Celý tenhle rozhovor by byl mnohem jednodušší, kdybychom znali tvoje jméno."
Technoblade pohlédl na služebnictvo lemující halu za princi, očividně v doslechu, ale poslušně udržujíce iluzi soukromí. Ale pokud jejich otce alespoň trochu znal, tušil by, že valná většina lidí stojících na stráži kolem jeho synů by byla smrtícími zabijáky – jenom prostě neočekával příjezd boha. Co by udělali, kdyby slyšeli jeho jméno? Poznal by ho někdo? Věděli by vůbec, co to znamená, že před jejich mladými princi stojí? Jak dlouho by proti němu ustáli?
Když ke dvěma bratrům shlédl, hlasy mu šeptaly, jak křehké jejich krky musejí být. Krev pro boha krve, sborovaly.
Ale namísto toho se Techno přistihl, jak říká: „Moje jméno je-"
„Technoblade?"
Technoblade od mladých princů zvedl zrak a přeostřil na jejich otce.
„Philzo?"
Philza stál na konci chodby, nepochybně následoval známou kadenci hlasů svých synů. Pohlédl k nim, stále stáli před Technobladem jako nic netušící ovce čekající na porážku. Ale Philzovy oči nevykazovaly sebemenší náznak strachu. Místo toho, když pohlédl znovu na Techna, se jen pousmál a jeho tvář změkla známou úlevou – výraz muže, který po dlouhé a těžce vybojované válce, na obzoru konečně spatřil mír.
„Starý příteli," řekl Philza. „Rád tě zase vidím."
Zrádce, křičely hlasy, zrádce, zrádce, zrádce, zrádce...
„Otče!" Wilburův hlas je vtáhl zpět do reality; tohle byl jiný hrad, jiná doba. „Ty tohohle cizince znáš?"
„No, očividně, Wilbure," Tommy protočil oči. „Táta právě řekl jeho jméno, nebo ne? Technoblade. To je pitomý jméno."
„Tommy!" Philza ho napomenul, ale jeho slova žádný žár nedoprovázel. Přibližoval se k nim, jeho kroky byly klidné a vyrovnané. Služebnictvo, které na dva chlapce dohlíželo, se v úctě k jejich poddanému uklonili a to i napříč tomu, že neměl korunu. Vlastně vypadal jako cestovatel stejně tak jako Techno – oblečený do jednoduchých kalhot a košile, které byly perfektní na zapadnutí do davu, perfektní pro muže na útěku.
„Už je to tak dávno," řekl Philza, když k nim dorazil a položil Tommymu ruku na jeho blonďatou hlavu. Chlapec po dotyku vzhlédl vzhůru tak, jako slunečnice vzhlíží ke slunci. Technoblade nevěděl, jestli šlo o vypočítaný tah, nebo prostý projev náklonnosti. Nebo vzhledem k tomu, že šlo o Philzu, o obojí. „Jak ses měl?"
„Jak jsem se měl?" Techno po něm nevěřícně zopakoval a cítil, jak se mu do kostí vkradl onen známý chlad. „Phile, já-"
„Vlastně," Philza jej přerušil a poklekl, aby se mohl svým chlapcům podívat do očí. „Wilbure, vezmi svého bratra na chvíli do zahrady, ano?"
Wilbur našpulil rty a pro jednou vypadal jako chlapec svého věku. „Ale řekl si, že-"
„Vím, co jsem slíbil, a já svých slibů vždycky dostojím, nebo snad ne?" Philza prohrábl nejdřív Wilburovy vlasy, a pak Tommyho. „Za chvilku se k vám připojím. Jenom si musím promluvit s Technobladem."
Wilbur na svého otce na delší okamžik zíral, jako kdyby jeho slova snad zvažoval, než přikývl. Vzal bratrovu ruku do té své a začal ho odvádět pryč. „Pojď, Tommy," řekl mu. „Pojďme si hrát ven."
„Technoblade je furt pitomý jméno," zamumlal Tommy, když je spolu se služebnictvem v zádech míjeli.
Wilburovy oči se na okamžik setkaly s těmi Technobladeovými, než jim zmizeli z dohledu a nechali tak Technobladea s králem o samotě. Technoblade se otočil k Philzovi, svému starému příteli, a zjistil, že úsměv už jeho tvář stihl opustit.
Philza mávl vstříc chodbě. „Projdeme se?"
Technoblade zvládl jenom přikývnout a Philzu následovat.
Během chůze mlčeli. Techno si pamatoval dny jako tyto, dlouhé dny plné přátelského ticha, kdy spolu prostě jen existovali. Ale tentokrát to bylo jiné. Byla tu hranice. Techno cítil, jak si jej Philza přeměřuje, sčítá jeho skryté zbraně a vypočítává jeho vylepšení. Zatímco ho Philza vedl chodbami, a pak nahoru po rozsáhlém schodišti, Techno si na oplátku zmapoval veškeré únikové cesty. Nechtěl od Philzy očekávat násilí, ale přeci jen neočekával ani to, že ho opustí.
Došli k balkónu s výhledem do zahrady, odkud nepochybně pocházela valná většina květin z vnitřních prostorů hradu. Kolem mramorových sloupů rostly vistárie s břečťanem a na úpatí propracovaných soch kvetlo velké množství keřů růží, pampelišek a karafiátů. Uprostřed zahrady se tyčila majestátní vrba, jejíž větve chlapcům prohánějícím se v trávě poskytovaly stín. Jejich smích se rozléhal celou zahranou a doléhal dokonce k jejich otci nahoře na balkóně.
Na nějakou chvíli prince jenom pozorovali. Wilbur byl samozřejmě rychlejší než Tommy, ale své tempo zvolnil natolik, aby ho mladšího bratra bavilo nahánět.
„Je to s nimi obtížný," Philzův jemný tón Techna přiměl od princů odvrátit pozornost. Král se téměř usmíval, ale utrápený záblesk jeho oči neopouštěl. „Wilbur byl tišší, než se Tommy narodil. Malý knihomol, celý den zalezlý ve svém pokoji. Ale mám pocit, že kvůli podobným příběhům si sem nepřišel," Philza se na Techna otočil. „Tak jen do toho. Dej mi co proto."
Techno nevěděl, co by měl cítit. Nevěděl, co by měl říct. Na dobu několika let Philzu vytěsnil ze své mysli, plně odhodlaný na mezihru míru zapomenout. Vzpomínky nechal hnisat jako neléčené rány a teď si myslel, že by raději zemřel na infekci, než aby nahlas přiznal, že tohle bylo skutečné a že ta bolest vůbec existovala.
„Nechtěl jsem sem vtrhnout," řekl nakonec Techno. „Nevěděl jsem, že je tohle místo tvoje. Můžu odejít, jestli-"
„Ne," Philza zavrtěl hlavou. „Neodcházej. Po pravdě řečeno, tak tohle znovusetkání bylo nevyhnutelné. Nebo jsem doufal, že to bude ten případ."
„Jak dlouho už tady jsi?"
Philza zauvažoval. „Jak dlouho už tohle království stojí?"
„Phile, to je-"
„Já vím. Lidi, jako jsme my dva, nemají na jednom místě zůstávat příliš dlouho," Philza si povzdechl a navrátil svou pozornost k horizontu. Rukama se opřel o zábradlí z tepaného železa a podíval se na zemi před ním – na svah vzdálených hor; na království táhnoucí se dál a dál, aniž by byť jen tušilo, že jejich nesmrtelný král byl tím jediným, co je dělilo od zničení. „Během svého cestování jsem našel malé město a udělal z něj něco víc. Slíbil jsem si, že po roce odejdu, ale z roku se staly dva, pak tři, a pak desetiletí. Nakonec jsem přeci jen odešel, než stačili zjistit, proč starosta jejich města nikdy nestárne. Ale pak jsem zjistil, že v okamžik, co jsem odešel..." Philzův výraz zchladl. „Zničili to. Vrátil jsem se a všechno, všichni byli vypáleni k zemi. Zůstal jenom popel. Všechno, co jsem postavil... Samozřejmě existovali i přeživší. Ti svého vůdce pochopitelně vinili z toho, že odešel – jak by koneckonců měli. A tak jsem zůstal. Znovu jsem to postavil, z malého zdecimovaného městečka až k tomu, co vidíš teď. Pokud jde o lidi, tak se vůdcovství předává z jednoho krále na druhého, který z nejasných důvodů vypadá jako on. Jsem si jistý, že nejstarší z nich mají svoje pověsti, ale opravdu je tak špatné být znán?"
Dokud se na něj Philza neohlédl, Technoblade si neuvědomil, že na svou otázku čekal odpověď. Ale jediné, co Technoblade zvládl říct, bylo: „Proto si mě opustil?"
„Techno-"
„Já to chápu. Slyšel si, že má tvoje milované místo potíže, a tak ses vrátil, ale já... prostě... proč si mě nevzal s sebou?" A konečně to bylo tady. Úleva, nebo něco na ten způsob. „Uštval bych je s tebou, Philzo, ty lidi, kteří to tvému městu udělali. Dopřál bych ti pomstu na stříbrném podnosu. Dal bych ti celý svět."
Philza nevypadal provinile. Vypadal jenom unaveně. „Ale já je neuštval."
„Co?"
„Ty lidi, kteří vypálili moje město. Neuštval jsem je, ať jsem chtěl sebevíc. Když jsem se vrátil, už byli dávno pryč a moji lidé v tu chvíli potřebovali vůdce, ne lovce. A nevzal jsem tě s sebou, protože-"
„Protože netuším, kdy být lovcem a kdy vůdcem."
Stáli tam a nechali slova, aby se usadily v tichu, které bylo napjatější a napjatější jako provaz kolem Technobladova krku.
Popři to, chtěl křičet, řekni mi, že se pletu.
Philza to neudělal.
„Tohle od tebe nepotřebuju slyšet," Technoblade vyhrkl. Studna staré bolesti a hněvu, kdysi vyschlá, se začala opět plnit. „Vědí tvoji synové vůbec, co jsi? Kým jsi? Ochočený Anděl smrti. Jaká fraška."
Philza ztuhl. „Nemáš ponětí, o čem mluvíš."
„Jednou jsem tě viděl rozervat muže holýma rukama a teď mi tu říkáš o vůdcovství? O laskavosti?"
„O laskavosti jsem nic neříkal. Kdybych se kompletně zřekl svých způsobů, moje království by nebylo tím, čím je dnes. Ochočení psi pořád koušou."
Philza k němu přistoupil, dokud si nehleděli z očí do očí. Navzdory tomu obvinění, které na něj Techno seslal, navzdory jejich krvavé historii, Techno Philzu nikdy neviděl naštvaného. Ale měl pocit, že kdyby se po téhle cestě pořád hnal hlavou napřed, tak by mohl pocítit veškerý hněv svého starého přítele. Philzovy oči byly jako zapalovač, kterému chybělo jedno škrtnutí před vzplanutím.
Technoblade shlédl dolů k zahradě. Phil jeho zrak následoval, dokud oba očima neviseli na dvou chlapcích dole v zahradě, kteří si na okamžik přestali hrát a tázavě se na jejich otce a cizince podívali.
Ačkoli nemohl slyšet nic z toho, co Philza nebo Techno řekli, Wilbur stál s hlavou zvědavě nakloněnou do strany, jako kdyby jejich slova přezkoumával.
„Tati!" křikl Tommy. „Už jste skoro hotoví?"
„Skoro!" zvolal Philza nazpět. „Hned jsem dole, kluci!"
Tommy do Wilbura šťouchl loktem a řekl mu něco, díky čemuž se druhý chlapec smál tak, až samým smíchem zaklonil hlavu. A pak se zas vrátili ke svým hrám, zpátky k dětství sladkému jako med. Když se Technoblade na Philzu znovu otočil, králův výraz byl podstatně jemnější. Techno mohl žít dalších tisíc let a stejně by nikdy nepochopil, jak může Philza svůj vztek tak snadno skrýt.
„Nesnažil jsem se... usadit," řekl Philza, teď už tišeji, jako kdyby se snažil přerušit dětský záchvat vzteku. Jeho oči byly stále fixovány na jeho syny. „Nějakou dobu mi stačilo sledovat růst království, byl jsem spokojený. Ale tito smrtelníci a jejich krátké, neklidné životy... přitahují tě, Technoblade. Myslíval jsem si, že jsou to můry přitahované plamenem, odsouzené k vzplanutí pro ty nejméně podstatné věci. Viděli jsme jejich války, ty a já. Bojovali jsme v nich. Oba víme, jaké věci si navzájem dělají," Philza se chytil zábradlí balkónu, jako kdyby to byla ta jediná věc, která mu bránila před vzlétnutím. „Ale v průběhu let jsem se dozvěděl o věcech, které pro sebe dělají. Jejich životy můžou být jeden rok, jeden týden, jeden den krátké, ale jim na tom, jak se zdá, nezáleží. Stejně žijí. Stejně milují. Tak odpusť starému bohu, že si z toho chtěl kousek ukořistit pro sebe."
Vzduchem se prohnal pozdní ranní vánek, který si s sebou nesl vůni květin a zbytek Technovy trýzně. Vztek se jej stále držel a pocit zrady byl jako nepřekročitelný most, ale pomalu na něj začalo dopadat vyčerpání. Techno byl zvyklý na rychlé rvačky a dlouhé lovy, ale slovní hádky nebyly něčím, v čem by měl praxi, hlavně proto, už tak šílenou dobu nemluvil s někým, na kom by záleželo.
A možná, že i Philzu jejich předchozí život vyčerpal. Samý boj, žádné bezpečí. A i když si Techno myslel, že to bylo pouhou otázkou času, kdy tahle chvilková hra klidu skončí, myslel si, že už možná začínal chápat, proč po té šanci Phil skočil. Byl to pošetilý krok a Technoblade se tomu bude posmívat do konce jejich nesmrtelných životů, ale rozhodně by to nebyla ta nejhorší volba, kterou kdy kdo udělal. Technoblade viděl to nejhorší a tohle byla stěží kapka v oceánu plném špatných rozhodnutí.
I tak. Bylo to pošetilé. Stačil jeden pohled na Philzu a Technoblade věděl, že si to musel taky uvědomovat.
„Jsou jako ty?" zeptal se nakonec Techno, i když nevěděl, na jakou odpověď čeká. „Tvoji kluci?"
Philza si povzdychl. „Svůj osud bych nepřál ani svému největšímu nepříteli a už vůbec ne vlastním dětem," jeho stisk na zábradlí zesílil. „Jsou jako jejich matka. Smrtelníci. Ve všech ohledech dobří. Za to vděčím každému bohu, co kdy existoval. Ale občas..."
„Občas?" Techno jej vyzval, když mezi nimi ticho panovalo až příliš dlouho.
Philza zaťal čelist. „Jde o Wilbura. Mluví o hlasech-"
„O hlasech?"
Philzovy oči vyhledaly ty Technovy. Zmiňovanému se v hlavě přehrávala konverzace z dávné doby – okamžik zranitelnosti v hradě, který se od tohoto příliš nelišil a ve kterém mu svěřil svá tajemství tak jednoduše, jako prolívá krev. Hlasy, Phile, požadují krev. Ve Philzovém pohledu byla agónie celého světa a zátěž, kterou mohl pochopit pouze rodič bojící se o vlastní dítě.
„Jsem rád, že není jako já," prohlásil Philza. „Ale někdy se bojím, že je víc a víc jako ty."
Technovi se zatajil dech. Odolal nutkání se znovu podívat dolů a svýma antickýma očima vyhledat chlapce hrající si v trávě.
Hlasy začaly skandovat.
Nejsi sám, říkaly. Nejsi sám, nejsi sám, nejsi sám...
„Ne," řekl Techno, sepnul ruce v pěst a zaryl si nehty tak hluboko do masa, dokud neprolily krev – jeho každodenní pokání. „Je to jen dítě."
Nad tím se Techno pozastavil. O čem to mluvil? Proč na tom záleželo, co Wilbur byl? Co to bylo za náhlé píchnutí u srdce, které mu připomínala mnohem hlubší ránu a starší trápení? Vždyť tohohle kluka neznal. Nemělo by mu na tom záležet. Nezáleželo mu na tom.
Ale pak jej Philza chytl za zápěstí, jako kdyby věděl, že se odsud Techno chystá utéct, a přiměl ho se setkat s jeho utrápeným pohledem.
„Proto jsem doufal, že přijdeš. Abych byl upřímný, nechybělo málo a sám bych tě vyhledal. Sám to nezvládnu, Technoblade, ač bych chtěl sebevíc. Jsi jediný, kdo-"
„Chceš mou pomoc," vydechl Techno nevěřícně. „Mou pomoc po tom, co si mě opustil. Po tom, co si odsoudil moje způsoby a nazval mě netvorem."
Philza sebou trhl. „Takhle bych ti nikdy neřekl, můj příteli."
Přítel. Slovo, kterému Technoblade doopravdy rozuměl jen ve dnech sněhu a sladkého čaje.
„Nic ti nedlužím," prohlásil Technoblade tiše. „A tomu... tomu dítěti taky nic nedlužím."
„Já vím."
„A mám lepší věci na práci."
„Já vím."
„Po tom všem, co jsi udělal, bych tě teď ani neměl poslouchat. Měl bych prostě odejít."
„Já vím, Techno, já vím."
A pak Philza udělal něco, co Technoblade ani ve snu nečekal. Poklekl před ním. Philza, kdysi císař, nyní král a Anděl smrti, před Technobladem poklekl a pateticky svíraje vlastní plášť sklonil svou zlatou hlavu k zemi. Hlasy byly chórem znechucení a pohrdání – ach, jak hluboko jen mocní klesli – a když Philza opět promluvil, jeho hlas se zachvěl.
„Je mi opravdu líto, že jsem odešel. Ale teď se tě žádám, prosím tě, abys to pro mě udělal. Pro mého syna. Pro přátelství, které jsme jednou sdíleli, Techno. Prosím. Prosím. Nevím, kolik času nám bohové dají."
„Co chceš, abych udělal?" požadoval Techno, jeho vlastní hlas se zatřásl. „Co ode mě očekáváš, Phile?"
Philza k němu vzhlédl s tváří plnou agónie. „Zůstaň. Zůstaň a pomoz, jak jen budeš moct. A společně, možná ti taky zvládneme pomoct."
Hlasy se zastavily. Jenom na okamžik. Jen v rozmezí jednoho nádechu, během kterého všechny zvažovaly váhu Philzových slov. A bože, to ticho – ač krátké, ač prchavé – bylo tou nejsladší věcí, kterou Technoblade kdy slyšel.
Zvládneme ti pomoct. Co to přesně znamenalo? Co by to obnášelo?
To Technoblade nevěděl a nezáleželo mu na tom. Přišel sem s cílem najít království míru a toho dosáhl. Tak odpusť starému bohu, že si z toho chtěl kousek ukořistit pro sebe, řekl Philza. A co byl mír, jestliže ne ticho? Nebyla to přeci jen svoboda?
A jak hlasy začaly znovu skandovat, nesmrtelný lovec nabídl nesmrtelnému králi ruku. Když Technoblade vytáhl Philzu na nohy a opět si byli rovni, slunce se vyšplhalo výš k samotnému srdci oblohy.
Neměl sebemenší ponětí o tom, co dělá. Ale věděl, že neexistovala jiná skutečná alternativa. A tak Technoblade pohledem vyhledal svého starého přítele a řekl: „Dobře. Ty a já, znovu."