Chapter Text
Prázdný dvůr
Bylo 5 odpoledne, když Lan WangJi vstoupil na dvorek malého domku uprostřed lesů vysoko v horách na samém okraji Oblačných zákoutí. Na okamžik zaváhal a pak, důstojně jako vždy, vykročil s rovnými zády k dřevěným dveřím. Tiše polkl. Klouby prstů pravé ruky třikrát udeřily. Tvářil se vážně. Pochvu Bichenu svíral druhou rukou tak pevně, až se mu mírně zachvěla v sevření. Kdyby byl spatřen jistou osobou, určitě by se stal terčem posměšků. Nyní zde však Wei WuXian nebyl a proto se tento scénář odehrál pouze v Lan Zhanově hlavě.
Neozvalo se vyzvání a Lan WangJi neslyšel ani žádné kroky. Ticho rušily pouze zvuky okolního lesa. Pootevřel rty. Ať chtěl ale svému bratrovi uvnitř říct cokoliv, jeho ústa zůstávala němá. Stejně jako když se viděli naposledy, nedokázal ani nyní přijít na nic, co by mu řekl. Neexistovala útěcha, kterou mohl XiChenovi dát…
Přesto sem přišel a doufal, že mu starší bratr otevře nejen své dveře. Čekal na jeho zápraží dobrou hodinu, avšak zbytečně.
Sevřel dlaň v pěst. Přijdu zítra, pomyslel si. Nezáleželo na tom, jak dlouho bude muset docházet. Nevzdám se.
Jak kráčel úhlednými cestičkami vysypanými bílými oblázky zpět k hlavní části Oblačných zákoutí, zaslechl tichý hovor několika juniorů. HanGuang-Jun je ihned poznal. Sešel z cestičky a zamířil k nim.
Mezi stromy tam spolu hovořili tři mladíci.
„Zmizel!“ pronesl právě Lan TaiYang.
„To není možné,“ mínil Lan JingYi tiše.
„Vážně jsem to tak slyšel,“ trval na svém Lan TaiYang.
Lan SiZhui si zamyšleně mnul bradu.
V té chvíli jim Lan WangJi vstoupil do výhledu. Okamžitě si jej všimli a uctivě se uklonili. Měli hlavy tak skloněné, jakoby se vážně báli dalšího trestu. Jeden jim totiž právě skončil…
„H-hanGuang-June,“ oslovili jej uctivě.
Lan WangJi se zastavil a věnoval jim tázavý pohled. Mlčel.
„Byl jste navštívit ZeWu-Juna?“ odvážil se Lan SiZhui zeptat. Oči, které k němu nakonec upřel, mu žhnuly obdivem a úctou snad ještě více než jeho dvěma společníkům. Muselo to tak být. Tato cesta vedla pouze k domku, kde vůdce sekty v ústraní meditoval.
Lan WangJi přikývl.
„Kdo zmizel?“ zajímal se.
Ti tři se po sobě podívali. Lan WangJi nemohl vědět, o kom mluvili. Už to byl nějaký čas, kdy procházel světem s Wei WuXianem, jakoby jejich život byl jeden velký Noční lov. Nemohl tušit nic o tom co se dělo v Oblačných zákoutích. Vždyť i oni sami znali jen útržky, kvůli častým nočním lovům.
„Li Luan,“ vydechl stísněně Lan SiZhui.
Lan WangJi stále mlčel.
„HanGuang-Jun ho nebude znát. Jeho společenské jméno je Li HuiYin,“ přidal se Lan JingYi. Plynule se tak chlapci pustili do vyprávění toho, co o něm sami věděli…
Li HuiYin byl externím učedníkem sekty. Velmi snaživý, vlídný a pohledný. Ne tak jako kterýkoliv ze dvou nefritů klanu Lan, ale v jeho očích vždy tkvělo cosi uhrančivého. I když byl jen vnějším učedníkem, nikdy si na své postavení nestěžoval, ani se nepokoušel příliš spřátelit s jakýmkoliv vrstevníkem s příjmením Lan. Vybočoval z řad snad jen tím, že zatímco většina juniorů obdivovala HanGuang-Juna s téměř posvátnou úctou, Li Luan se nechával slyšet, že i když je HanGuang-Jun úžasný, ZeWu-Jun je ještě úžasnější!
A když se potom Lan XiChen vrátil z Yunpingu a zavřel se v domě svého otce, velmi jej to zasáhlo. Pokoušel se zjistit, co se stalo. Jenže Lan QiRen mlčel a oni, kteří byli incidentu v chrámu Guanyin nejblíže z jejich sekty, věděli pouze tolik, kolik jim byl ochotný sdělit Jin Ling. Což přiznejme si, mnoho nebylo.
Stačilo to však k tomu, aby otřesený Li Luan nejprve několikrát denně nosil vůdci sekty jídlo. A když mu ani po třech dnech nebylo umožněno vejít a Lan XiChen se jídla ani nedotkl, zanevřel na studium a se vší vážností, poslušností a oddaností poklekl před zápražím jeho úkrytu odmítaje odejít.
Zpráva o učedníkovi, který tak mučednicky čekal na vůdce sekty, se nesla Oblačnými zákoutími jako bouře. Ozývaly se různé hlasy. Jedni jej obdivovali, jiní hanili. Dokonce ho srovnávali s Jin GuangYaem a viděli v Li Luanově počínání jen snahu změnit své postavení v sektě. Našli se však i tací, kteří mu jako gesto podpory nosili jídlo a vodu. Až do chvíle, kdy ta zpráva doputovala k Lan QiRenovi.
Bylo to, jakoby učitel Lan dočista přišel o rozum. Rozkázal učedníkům, aby Li HuiYina přivedli do síně předků klanu Lan k potrestání. Když ho tam dovlekli, obdržel celých 18 ran kázeňským bičem (jednu za každý rok, který v sektě žil). Podobně Lan QiRen zuřil, jen když se tehdy Lan WangJi po boji v Městě bez noci postavil jemu a seniorům své sekty na Pohřebním pahorku. Tenkrát ovšem učitel trestal vlastního synovce, na něhož býval neobyčejně hrdý. Každý si uměl představit, jak hluboké muselo být jeho zklamání. Jenže u Li HuiYina si takové počínání nikdo vysvětlit nedokázal. Nedělal přeci nic nemorálního!
A přesto všechno jakmile toho byl opět schopen, se ten mladý kultivátor znovu vrátil na ZeWu-Junův dvůr, aby tam dál klečel. Jakoby neexistovalo nic mezi Nebem a Zemí, co by jej přimělo odejít…
Jak to Lan WangJi slyšel, byl tomu mladíkovi za jeho oddanost staršímu bratrovi hluboce vděčný. I když nedokázal Lan XiChena obměkčit nebo utěšit, udělal pro něj víc než jiní. I než on sám…
„Kde je teď Li HuiYin?“ zeptal se po krátkém mlčení. Na dvoře totiž nikoho klečet neviděl.
„HanGuang-June, Li Luana viděli dnes opustit Oblačná zákoutí,“ vysvětlil Lan TaiYang.
„Chtěli jsme se přesvědčit, protože jsme bratru TaiYangovi nevěřili,“ doplnil Lan JingYi a Lan SiZhui přikývl.
V Lan WangJim cosi pokleslo. I když se výraz jeho tváře nezměnil, v jeho kývnutí na srozuměnou bylo něco těžkopádného. Znovu vykročil a junioři jej následovali…
Lan WangJi si nemohl pomoci. Přemýšlel, co by toho mladíka, pokud to vše byla pravda, dokázalo přimět, aby ZeWu-Junův dvůr opustil. Otevřel snad bratr dveře a pro něco jej poslal? Vykázal ho snad? Lan Zhan pochyboval, že kdyby se o něco takového pokusil strýc, Li HuiYin by uposlechl. A pokud odešel, jediný kdo to mohl rozhodnout, byl Lan XiChen. Nebo on sám… uvědomil si. Mohl to vzdát? Po takové době? Náhlý pocit zklamání mu vykvetl v hrudi karmínovou rudí. Jenže kdyby se tak Li Luan skutečně rozhodl, mohl by mu to někdo doopravdy zazlívat? Někteří z těch, kteří jej z počátku odsuzovali, by mu možná dokonce vzdali úctu za odvahu, vytrvalost a loajalitu, kterou prokázal. Opravdu by pak ale jen tak opustil Oblačná zákoutí? Nemyslel si.
„Ehm, HanGuang-June,“ začal opatrně Lan SiZhui, „neměli bychom se jej pokusit najít?“ navrhl opatrně.
Lan WangJi pomalu zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Jestli tomu rozuměl správně, nikdo neměl tušení, kam měl Li HuiYin namířeno, nebo proč opustil kajícnou pozici u vůdce sekty. Nemělo žádný smysl, aby se vydávali v jeho stopách. Sám měl nejprve v úmyslu zjistit, kdy odešel a jestli přeci jen něco někomu neřekl.
Když se od něj skupinka juniorů oddělila, zamířil dolů k bráně, kde stáli učedníci na stráži. Vyptal se jich na Li HuiYina. V Oblačných zákoutích při všech čtyřech tisících pravidlech neexistovalo žádné, které by omezovalo odchod ze sídla sekty. Li Luan sice měl povinnost ohlásit důvod svého odchodu, ale už nebyl dítětem. Ve svých 18 letech mohl jít na Noční lov kamkoliv a kdykoliv se mu zlíbilo. A učedníci na stráži byli samotným faktem, že ho vidí natolik šokováni, že se ani na nic nevyptávali. Jeden se HanGuang-Junovi dokonce svěřil, že si v první chvíli myslel, že vidí ducha.
Lan WangJi kývl na srozuměnou. Zvažoval co dál. Pravda byla, že by si s tím hochem rád promluvil. Ale najít ho? Bez opravdového vodítka? Když by se sám měl v první řadě pokoušet mluvit s bratrem? Potřeboval si to promyslet.